Muzea a umění v Nîmes: Delaroche, Boucher a současné umění vedle římských památek

Písmena zmizela, ale jejich otvory zůstaly. Jean-François Séguier v roce 1758 využil úchyty na Maison Carrée k obnovení dedikace Gaiovi a Luciovi Caesarovi, Augustovým vnukům a adoptivním synům. Odstupte od chrámu a pak vzhlédněte pod štít. Tyto absence kdysi dovolily učenci vrátit budově jména. Nîmes odměňuje pohyb mezi velkým prvním dojmem a malým důkazem.

Den s uměním může začít v Muzeu krásných umění jižně od arény, pokračovat kolem Musée de la Romanité a napříč centrem k chrámu a Carré d’Art. Při dvou dnech dejte archeologickému muzeu samostatnou návštěvu. Obrazy vhodně přerušují dovolenou ovládanou římským kamenem. Ptají se, jak může malba učinit vymyšlené setkání stejně přesvědčivým jako něco doloženého nápisem.

Cromwell zvedá víko

Muž v botách drží otevřenou rakev na Delarochově Cromwellovi odkrývajícím rakev Karla I.. Mrtvý král leží v jasném světle, protivník si ponechává klobouk. Scéna z roku 1831 čerpá z literárních podání včetně Chateaubrianda a Guizota, nikoli z bezpečně doloženého setkání Cromwella s tělem. Zdánlivá bezprostřednost je výkonem malíře 19. století představujícího si Anglii 17. století.

Delaroche usiloval o tělesnou přesvědčivost tohoto výmyslu. Tvůrci scén pařížské Opery připravili model se sádrovými postavami a malíř zkoumal Cromwellův oděv. Příprava pomáhá vysvětlit zvláštní důvěrnost obrazu. Dokážete si představit tíhu víka a prostor potřebný k jeho držení, ačkoli tělesná jistota událost neověří. Přesuňte pozornost od krále k ruce, která ovládá viditelné. Divákův přístup závisí na gestu nepřítele mrtvého krále.

Delacroix a Paul Huet podle zprávy uchované Alfredem Robautem namítali proti Cromwellovu hrubému, málo uctivému postoji. Spor vám nabízí přesnou zkoušku. Znamená ponechaný klobouk nezdvořilost? Naznačuje skloněná hlava zvědavost, kalkul, nebo něco hůř pojmenovatelného? Delaroche otázku nechává otevřenou. Účinek se mění podle toho, zda Cromwella vnímáte jako vítěze kontrolujícího výsledek vlastních činů, nebo živého člověka překvapeného definitivností smrti.

Francouzský stát obraz objednal roku 1830 za 5 000 franků s výhledem na Salon i Nîmes; sem byl deponován v roce 1834. Cíl byl součástí plánu, nikoli náhodným pozdějším přistáním. Provinční muzeum mělo dostat malbu, o níž už pařížská veřejnost vedla spor. K dějinám sbírky patří i přesun soudobé polemiky nesené na jih velkým plátnem, místo jejího omezení na první veřejnou výstavu.

Boucher odměňuje psa a baví sběratele

Zvednutá tlapka v Boucherově Odměněné poslušnosti patří zcela jinému představení. Mladík nabízí pamlsek, žena se opírá o fontánu. Malé plátno z roku 1768 bylo pravděpodobně určeno do sběratelského kabinetu; reprodukční rytina je spojuje s královským úředníkem Papillonem de la Ferté. Nîmes je získalo roku 1827, když byla městská sbírka ještě mladá. Soukromé pobavení se stalo něčím sdíleným cizími lidmi.

Všimněte si růže u ženina výstřihu a pak růžové přenesené do tváří a mraků. Scéna působí uvolněně, postavy však zapadají do kontrolovaného trojúhelníku. Boucher dává oku několik důvodů k prodlení bez dramatické zápletky. Pes buď dostane odměnu, nebo ještě chvíli počká. Za tímto skromným napětím leží pohledy mezi lidmi, barevné proměny a malířova schopnost vydávat pečlivě uspořádané setkání za náhodné.

Oba obrazy před odchodem spojte v paměti. Každý nabízí divákovi přístup k částečně soukromé chvíli. Jeden nás nutí prohlížet tělo svrženého krále, druhý nechává sledovat drobný výcvik. Na nerovném měřítku záleží. Delarochovo setkání zabírá před návštěvníkem velkou plochu, Boucherovo lze pojmout zblízka. Změna vzdálenosti patří ke změně druhu pozornosti.

Muzeum přerůstá římský chrám

Tyto malby patří sbírce, jejímž prvním domovem byla Maison Carrée. Antické předměty sdílely chrám s pozdější malbou a sochařstvím, dokud prostor nepřestal stačit. Dnešní muzeum následovalo po architektonické soutěži, kterou vyhrál místní rodák Maximilien Raphel, a vzniklo v letech 1903–07. Slavnostní exteriér skrývá praktický zájem o moderní konstrukci a světlo. Prosklené střechy a kovové rámy vysvětlují, jak se budova může ohlížet zpět a přitom řešit potřeby své doby.

Cestou na sever se u arény zastavte u Musée de la Romanité Elizabeth de Portzamparcové, otevřeného v roce 2018. Skleněný plášť se skládá kolem čtvercového objemu naproti kamennému amfiteátru. Vnitřní veřejný průchod vede k archeologické zahradě. I když si sbírky necháte na zítřek, příchod stojí za pozornost. Přejděte mezi budovami a sledujte, jak se zdánlivě měkký povrch muzea mění proti opakovaným obloukům naproti.

Foster odpovídá chrámu přes náměstí

Carré d’Art začalo soutěží v roce 1984, kterou vyhrál Norman Foster, a otevřelo 8. května 1993. Zadání spojovalo muzeum současného umění s veřejnou knihovnou. Naproti Maison Carrée použil Foster štíhlé kovové podpory a zastřešení jako odpověď antickému portiku, přičemž velkou část prostor uložil pod zem. Konfrontaci nejsnáze pochopíte ze společného náměstí. Pohybujte se stranou a obě soustavy sloupů se budou střídavě oddělovat a překrývat.

Prosklené atrium uvnitř Carré d’Art vede budovou denní světlo. Jde o druhou architektonickou návštěvu i zastávku u umění, nespěchejte proto rovnou ke vstupu na výstavu. Dívejte se skrz konstrukci k městu. Knihovna dává budově každodenní účel přesahující muzejní turistiku a chrám zůstává součástí zkušenosti díky měnícím se pohledům. Po prvním pomalém okruhu si nechte čas na aktuální výstavu; skleněná fasáda není celý výsledek.

Pro tuto trasu je jistější úterý až neděle: Muzeum krásných umění i Carré d’Art mají pravidelně zavřeno v pondělí. Závisí-li návštěva na konkrétní malbě, zeptejte se předem. S unavenýma nohama skončete u Maison Carrée a archeologické sbírky odložte; snaha vtěsnat všechny interiéry do odpoledne nechává málo času k dívání. Náměstí je dobrým místem dlouhé přestávky, s dostatkem architektury před vámi, aby mělo smysl průvodce odložit.