Muzea a umění v Lyonu: Renoir, Suzanne Valadonová a dva dny v Muzeu krásných umění

Nájemné z obchodů pomáhalo živit řeholnice v lyonském Palais Saint-Pierre. Za vážným průčelím na place des Terreaux těsně sousedily duchovní život a obchodní příjem. Dnes v budově sídlí Muzeum krásných umění a staré uspořádání dobře uvádí do města. Umění zde opakovaně přechází mezi vírou, penězi a prací. Muzeum založené zčásti na pomoc výrobcům hedvábí nakonec dostalo hereččinu sbírku; jeden malíř strávil velkou část života líčením pouti duše.

Muzeum postavte do středu dne a odpoledne pokračujte do hedvábnické čtvrti Croix-Rousse. Máte-li dva dny, rozdělte malbu a architekturu bývalého opatství a tkalcovské návštěvě vyhraďte vlastní dopoledne. Začněte Renoirovou Dívkou s modrou stuhou. Pokračujte k Marii Coca a její dceři Gilberte Suzanne Valadonové a k Jaru z Básně duše Louise Janmota. Jejich náměty jsou lidé, kteří dospívají, odvracejí pohled nebo si začínají uvědomovat druhého. Cesty těchto obrazů do Lyonu vyprávějí tři různé příběhy.

Saint-Pierre: klášter, který si na sebe vydělával

Abatyše Anne de Chaulnes zajistila v roce 1659 peníze na přestavbu Saint-Pierre. Projekt trval do roku 1685, kdy už byla abatyší její sestra Antoinette. Čtyři křídla obklopovala ambit a náboženskému společenství poskytovala prostředí palácového měřítka. Obchody v přízemí později zajišťovaly část příjmů instituce. Při procházení bývalým opatstvím mějte oba způsoby využití pohromadě. Odloučení nevyžadovalo úplné vyloučení městského obchodu.

Revoluce klášter vyprázdnila a městská rada jej roku 1792 určila k uchovávání umění. Formální založení muzea následovalo v roce 1801. Jeden z cílů byl praktický: poskytnout vzory lyonskému hedvábnictví, které se tehdy potýkalo s obtížemi. Malířovo uspořádání barev nebo pečlivě pozorovaná květina mohly mít důsledky za rámem. Nový veřejný účel budovy spojoval umělecké vzdělávání s potřebou města vyrábět a prodávat.

Architektuře přenechte trochu pozornosti obvykle vyhrazené obrazům. Bývalý refektář a slavnostní schodiště uchovávají náročnou výzdobu Thomase Blancheta z let 1675–1684 se štukovými reliéfy Nicolase Bidauta a Simona Guillauma. Byly to prostory pohybu a společného užívání. Jejich rozměry pomáhají vysvětlit, proč zde muzeum mohlo růst, aniž úplně smazalo zděděnou budovu.

Renoir a herečka, která odkázala Lyonu obrazy

Modrá stuha dává tichému Renoirovu portrétu pevný bod. Dívka s modrou stuhou z roku 1888 patří ke konci období, kdy malíř zpochybňoval volné zacházení s barvou v impresionismu. Chtěl větší pevnost bez ztráty malířské lehkosti. Podívejte se na vztah obrysu postavy a méně určitého pozadí. Problém je skoro hmatový: jak může tvář působit hmotně, když její povrch zůstává zjevně složený z tahů štětce?

Do Lyonu přišel obraz odkazem Jacqueline Delubacové v roce 1997. Lyonská rodačka hrála v divadle i ve filmu a byla provdána za Sachu Guitryho. Po odchodu od herectví počátkem padesátých let si vybudovala vlastní sbírku. Její pozdější manžel Myran Eknayan sbíral umění 19. století; tento Renoir patřil jemu. Odkaz spojil jeho obrazy s jejími modernějšími volbami a zachoval rozdíly mezi vkusem dvou lidí.

O budoucnosti sbírky začala Delubacová uvažovat roku 1988. Veřejné představení v roce 1998 se sešlo s dokončením rekonstrukce muzea. Lyon tak do nové budovy vstupoval nezvykle osobně, prostřednictvím děl, s nimiž se někdo rozhodl žít. Návštěvník vidí řadu jmen a dat, sbírka však byla i vybavením mysli, shromažďovaným zálibami, nákupy a obyčejnou skutečností společného bydlení.

Valadonová: dítě pohled vrací

Gilberte sedí s panenkou níž než její matka a dívá se k divákovi. Marie působí méně přístupně. V Marii Coca a její dceři Gilberte z roku 1913 Suzanne Valadonová znesnadňuje pohodlné přijetí známého uspořádání matky s dítětem. Perspektiva podlahy tlačí pokoj k nám. Židle, oděvy a těla zabírají prostor s téměř tělesnou naléhavostí. Začněte dívčiným pohledem a pak zvažte, jak málo uklidnění jí matčina poloha nabízí.

Marie byla neteří Valadonové. Obraz proto patří ke kruhu příbuzných a přátel, z nichž vybírala mnoho portrétovaných. Reprodukce Degasova díla na stěně připomíná muže, který podporoval její umělecké ambice. Dříve Valadonová sama stála modelem malířům včetně Renoira a Puvise de Chavannes. Zde už setkání řídí ona: kdo se dívá ven, jak jsou těla umístěna a kolik útěchy smí rodinná scéna nabídnout.

Lyon plátno koupil přímo od Valadonové v roce 1935 z výnosů Chazièrovy nadace. Postavte toto rozhodnutí vedle pozdějšího daru Delubacové. Veřejná sbírka může růst ze soukromé náklonnosti k obrazu i z institucionální volby podpořit žijícího malíře. Výsledné portréty se nemusejí shodovat na kráse či důvěrnosti. Jejich neshoda je jedním z důvodů strávit čas s oběma.

Janmot: jaro před prvními ztrátami

Děti sbírající květiny mohou působit jako nenáročný námět. Janmotovo Jaro klade toto setkání k počátku mnohem delšího vyprávění o existenci. Je čtvrtým obrazem prvního cyklu Básně duše, kde chlapec potkává dívku, která bude provázet jeho mládí. Květiny dávají chvíli zdání soběstačnosti. Vědomí, že příběh pokračuje, však zkušenost mění: pozdější děj toto štěstí vystaví nebezpečí.

Janmot začal projekt v Římě roku 1835 a pokračoval do roku 1881. Osmnáct maleb a šestnáct velkých kreseb doprovázených dlouhou básní sleduje pozemskou i duchovní pouť. Celek vyrostl z jeho katolického přesvědčení a náboženského obrození Lyonu 19. století. Také pohltil neobyčejné množství času. Svěží začátek v této scéně patří projektu, který stárl spolu s autorem.

Delacroix pomohl prvnímu cyklu dostat se na světovou výstavu pořádanou v Paříži roku 1855, kde zaujal Gautiera a Baudelaira. Janmot přesto nedosáhl vytouženého úspěchu. Následovala desetiletí další práce. K obrazu přistupujte bez snahy zvládnout najednou celý program: před teologickým vysvětlením sledujte dětská gesta na rozkvetlé zemi. Dlouhá úvaha o duši stále potřebuje přesvědčivé malé setkání dvou lidí.

Croix-Rousse: vraťte květiny ke stavu

Výrobci hedvábí prosadili roku 1756 v Lyonu bezplatnou kreslířskou školu. Studium květin patřilo k výuce a studenti později využívali botanickou zahradu k práci podle přírody. To nabízí další čtení muzejní pozornosti k rostlinám, povrchům a barvě. Takové dívání mohlo připravovat k placené práci. Květina se mohla stát vzorem a vzor pomoci prodat kus hedvábí.

Pokračujte do kopce k Maison des Canuts na 10 rue d’Ivry, kde komentované návštěvy zahrnují ukázku ručně ovládaného žakárového stavu. Rezervujte přímo ukázku, nespoléhejte, že ji zahrnuje běžná návštěva. Na podzim 2026 Muzeum krásných umění hlásí částečné uzavírky, proto před cestou kvůli konkrétnímu obrazu ověřte přístup; pravidelně zavírá v úterý. Tkalcovské zastávce ponechte dost času na výklad. Po hodinách prohlížení hotových povrchů je dobrým zakončením vidět, jak jeden vzniká.