Muzea a umění v Grenoblu: Modigliani, Fantin-Latour a Jacqueline Marvalová

Ze tmy vystupuje mladík v bílé košili a drží štětec. Henrimu Fantin-Latourovi bylo třiadvacet, když v roce 1859 namaloval tento Autoportrét. Poslal ho na pařížský Salon a byl odmítnut. O více než čtyřicet let později jej věnoval Grenoblu, svému rodišti. Grenobelská sbírka je plná rozhodnutí konkrétních lidí, někdy namířených proti převládajícímu vkusu.

Na Muzeum v Grenoblu si ponechte dopoledne. Dary a osobní žádosti formovaly sbírku stejně jako nákupy. Za malovanými tvářemi jsou přátelství a dopisy kurátorům, někdy napsané desítky let po vzniku plátna. Naše záznamy potvrzují, že obrazy tohoto průvodce patří muzeu, nikoli jejich současnou dostupnost. Pokud vás do Grenoblu přivádí konkrétní plátno, obraťte se na muzeum. Mezi jednotlivými setkáními si ponechte čas vnímat, jak rozdílně každý malíř zachází s bílou.

Flóra přichází jako svatební dar

Kolem nahé ženy stojící nad obloukem zeměkoule se rozlétají květiny. Ve Flóře laskáné Zefyrem Françoise Gérarda z roku 1802 se vítr stává přítomností, aniž potřebuje druhé pevné tělo. Flóra kříží paže na prsou a zavírá oči. Květiny nesou pohyb, který její vlastní postava zadržuje. Nejprve se podívejte na jejich rozptyl a potom na její chodidla: celý výjev balancuje mezi tancem a vznášením.

Muzeum spojuje námět s Ovidiovým příběhem Flóry a Zefyra a určuje i bezprostřednější společenskou příležitost. Gérard plátno věnoval přítelkyni madame de Fourcroy, rozené Adélaïde-Flore Bellevilleové, k novému sňatku. Na jejím jménu záleží. Květinová říše bohyně mohla zároveň oslovovat skutečnou obdarovanou ženu. Obraz patřil k výzdobě pařížského domu Charlese Gaudina; do Grenoblu se dostal darem Léona de Beylié v roce 1900.

Při pohledu držte obě prostředí pohromadě. Mýtus vytváří odstup, dar však tělo vrací do soukromého kruhu přátelství, sňatku a vkusu. Gérardův povrch žádá jinou pozornost než košile mladého malíře na Fantinově portrétu. Ani jeden obraz není nevinným záznamem toho, jak člověk zrovna stojí. Gérardova postava oslovovala návštěvníky soukromého domu; Fantinova čelila soudu výstavní poroty.

Odmítnutý portrét se vrací domů

Fantin-Latour si Autoportrét ve třiadvaceti letech ponechal až do roku 1901. Po odmítnutí Salonem mu přítel François Bonvin poskytl místo na své ateliérové výstavě. O desítky let později napsal grenobelský kurátor Jules Bernard s prosbou o dílo a Fantin odpověděl tímto obrazem. Muzejní výklad zachovává Bernardovu nadšenou zprávu starostovi. Sbírka může růst z něčeho tak obyčejného a zároveň obtížného, jako je najít správného člověka, kterého požádat.

Fantin se zde narodil roku 1836, ale v pěti letech s rodinou odešel. Vazba je tedy návratem a vzpomínkou, nikoli životem stráveným malováním místních výhledů. Na portrétu světlo zachycuje tvář, košili a ruku se štětcem, zatímco pozadí zůstává temné. Štětec vznáší profesní nárok. Světlá látka je také malířskou úlohou: kolik světla snese bílá plocha, než se odtrhne od těla?

V dopisech popisuje večery strávené prací před zrcadlem po návštěvách Louvru. Dostupným modelem byl on sám. Tento praktický fakt pomáhá víc než vymýšlení psychologické zpovědi z výrazu tváře. Sledujte okraj košile proti tmě a způsob, jakým světlo činí ruku čitelnou. Díváte se na člověka, který zkouší své prostředky a pak zkoušku předkládá jako důkaz, že si zaslouží vážnou pozornost.

Jacqueline Marvalová mění seznam hostů

Čtyři ženy sedí na podlaze, pátá nese občerstvení. Na Odaliskách Jacqueline Marvalové z let 1902–03 jsou postavy rozloženy po širokém plátně. Jejich těla mají tíhu a středem setkání je obyčejná činnost. Název přináší zděděnou fantazii o odaliskách, tác a společnost zabraná sama do sebe ji však stále narušují. Z odstupu si nejprve přečtěte ženy jako skupinu, teprve potom zkoumejte jednotlivou tvář.

Marvalová se původně jmenovala Marie Valletová a narodila se v Quaix-en-Chartreuse poblíž Grenoblu. Než v roce 1895 odešla do Paříže, připravovala se na učitelství a živila se šitím vest. Vztah s Julesem Flandrinem jí pomohl otevřít další život v malířství. Životopis ministerstva kultury sleduje cestu od změny povolání k účasti na newyorské Armory Show v roce 1913. Její dráha proměňuje cestu mezi Grenoblem a Paříží v obousměrnou výměnu, nikoli prostý odchod do metropole.

Spolu s Flandrinem seznámila grenobelského kurátora Andryho-Farcyho s malíři včetně Matisse a Picassa a pomohla muzeu získat dary. Odalisky si přitom ponechala po celý život; darovala je až její sestra roku 1933. Do tohoto příběhu patří jako malířka i jako člověk, jehož vztahy změnily možnosti veřejného muzea. S tímto vědomím se znovu podívejte na ženy kolem občerstvení: jejich autorka pomáhala rozhodnout, kdo další do sbírky vstoupí.

Bílý límec a časné rozhodnutí

Lunia Czechowska sedí se složenýma rukama a lehce nakloněnou hlavou na Modiglianiho Ženě s bílým límcem. Portrét z roku 1917 byl koupen u Bernheim-Jeune v roce 1923. Muzeum jej označuje za první Modiglianiho malbu získanou muzeem. Dnes se takový fakt snadno přejde. Znamená však, že Grenoble učinil veřejné rozhodnutí ve chvíli, kdy toto místo v muzejních dějinách ještě zůstávalo prázdné.

Lunia byla mladá Polka ubytovaná u malířova obchodníka Léopolda Zborowského a jeho ženy Hanky. Prodloužený krk a oválná tvář nemažou skutečnost, že před malířem seděl konkrétní člověk. Porovnejte její límec s Fantinovou košilí. Obě bílé plochy vedou oko k obličeji, ale jinou cestou: Fantin staví postavu ze tmy, Modigliani vás táhne podél protaženého obrysu. Srovnání dopřejte několik minut místo pouhého odškrtnutí podobnosti.

Kurátor, který navrhoval reklamy na těstoviny

Andry-Farcy, jmenovaný v roce 1919, pracoval předtím jako výtvarník, reklamní návrhář a kritik. Než začal řídit muzeum, vytvořil pro reklamu na těstoviny postavu Père Lustucru s břichem ve tvaru vejce. Znalost novin a uměleckých kruhů se stala nástrojem budování moderní sbírky. Sama instituce vznikla roku 1798 poté, co místní občané žádali peticí uchování děl zabavených za revoluce. V obou případech lidé prosazovali představu, co má veřejná sbírka dělat.

Nakonec si všimněte budovy obývané od roku 1994. Architekti navrhli nepřímé horní světlo a propojení vnitřních prostor s městem i okolní krajinou. Po portrétech přijměte toto pozvání ven. Na vybrané obrazy si ponechte alespoň dvě hodiny, při slábnoucím soustředění přidejte přestávku a po obědě čas na procházku. Grenoble odměňuje návštěvníka, který si pamatuje tvář a rozhodnutí, spíš než toho, kdo zvládl každou stěnu.