Muzea a umění v Dijonu: vévodské náhrobky, Courbet a Musée Magnin

Kápě může zakrýt tvář, a přesto prozradit žal. Drobní truchlící kolem Náhrobku Filipa Smělého vyjadřují rukávy, záhyby a skloněnými hlavami to, co jejich obličeje občas skrývají. Vévoda zabírá honosné horní patro; lidské drama se odehrává dole. Dijonský den začněte změnou výšky pohledu. Podrobnosti u paty pomníku mohou zaujmout víc než jeho panovnický nárok na pozornost.

Dvěma velmi rozdílným podobám sběratelství vyhraďte celý den. Muzeum krásných umění sídlí v části paláce burgundských vévodů a stavů. Musée Magnin uchovává ráz rodinné sbírky v soukromém domě. Smuteční průvod, Courbetova bouře a neukázněné setkání bohů vytvářejí pestrou trasu. U těchto děl evidujeme příslušnost ke sbírkám; údaje o vystavení jednotlivých prací nemáme. Zastávky, na kterých vám záleží nejvíc, si proto před návštěvou potvrďte.

Na vévodův pohřeb jsou třeba tři sochaři

Filip si náhrobek objednal u Jeana de Marville v roce 1381, ale práce přežila objednavatele i prvního sochaře. Když vévoda roku 1404 zemřel, byly hotové pouze arkády a dvě truchlící postavy. Dokončení převzal Claus Sluter; po jeho smrti dílo završil synovec Claus de Werve. Náhrobek byl osazen v roce 1410. Vznikal postupným střídáním rukou a rozhodnutí, nikoli jediným tvůrčím vzepětím.

Pod světlými arkádami jako by postavy procházely zmenšeným ambitem. Některé se otáčejí k sousedovi, jiné se stahují pod svůj oděv. Nesnažte se truchlící nejprve spočítat. Vyberte dvě postavy s odlišným držením těla a sledujte záhyby od ramene až k podlaze. Těžká látka může člověka uzavřít do sebe, nebo mu dodat pohyb. Žal pokaždé nabývá jiného tvaru, přestože průvod drží společné tempo.

Pomník vznikl pro kartuziánský klášter Champmol, nikoli pro muzeum v paláci. Po zrušení kláštera byl převezen do Saint-Bénigne, pak roku 1793 rozebrán a zčásti zničen. Rekonstrukce v 19. století nahradila rozsáhlé ztráty včetně velké části ležícího vévody. Muzejní restaurátorský průzkum vysvětluje, proč náhrobek nelze pokládat za nedotčený středověký celek. Dochované původní ruce patřily menší soše; pozdější zásahy změnily proporce celku.

I opětovné skládání má nedávnou kapitolu. V červenci 2020 se do Dijonu po více než dvou staletích vrátila chybějící postava označovaná jako Truchlící č. 17. Její návrat pomáhá vysvětlit zvláštní citové napětí celého souboru. Zobrazuje společenství shromážděné k pohřbu, sám však přežívá jako předmět opakovaně rozptýlený a znovu sestavený. V různých politických poměrech se město muselo rozhodovat, zda si vévodova památka zaslouží zničení, uchování, nebo opravu.

Courbet přivádí do Dijonu nebezpečné pobřeží

Po pozorném studiu tichých kamenných záhybů může přijít vhod změna počasí. Na Vodní smršti u Étretatu Gustava Courbeta z doby kolem let 1869–70 soupeří vlny a mraky s masou skal. Stanoviště je nízko, u paty útesů. Pohodlný odstup, který mění mořskou krajinu ve vyhlídku, tu téměř chybí. Voda jako by měla hmotnost a temná obloha tlačí na prostor pod sebou.

Na normandském pobřeží trávil Courbet v šedesátých letech 19. století dlouhé pobyty a tyto náměty nazýval mořskými krajinami. Katalog sbírky uvádí, že roku 1865 nebo 1866 spatřil u Trouville vodní smršť a v několika obrazech se k ní vrátil. Dijonské plátno tedy nezaznamenává pouze přitažlivý přímořský cíl. Patří k soustavnému úsilí dát neustálé proměnlivosti vody stejnou tělesnou přesvědčivost, jakou mají útesy, o něž se tříští.

Pomáhá tomu způsob nanášení barvy. Katalog popisuje práci malířskou špachtlí, která krajině dává téměř sochařský reliéf. Porovnejte pás pěny se světlou drapérií, kterou jste právě zkoumali. Jedna byla vytesána, aby zastavila pohyb; druhá vystavěna z barvy, aby mu dala hmotu. Courbeta darovali Pierre a Kathleen Granvillovi v roce 1969. Jejich dar spojuje bouři s další kapitolou dijonského sběratelství, staletí po vévodských zakázkách.

Magninovi nakupovali s finančním limitem

V Hôtel Lantin se měřítko mění z veřejného památníku na rodinný dům. Jeanne a Maurice Magninovi zde vyrostli, než se odstěhovali do Paříže. Jejich dědeček nemovitost koupil roku 1829; sourozenci ji nakonec zvolili za domov své sbírky. Vedle obrazů si všimněte schodiště. Pozemek ze 17. století byl příliš stísněný pro obvyklé uspořádání mezi dvorem a zahradou, takže dům soustředil svůj architektonický účinek do velkého schodiště pod zdobenou kupolí.

Opakované návštěvy aukční síně Drouot byly pro Maurice školou. Jeanne se učila malovat, psala muzejní katalogy i výtvarnou kritiku. Výdaje záměrně omezovali; jejich kupní sílu tak doplňovaly znalosti a trpělivost. Některá optimistická autorská určení byla později odmítnuta. Další generace zdědily sběratelské omyly spolu s vkusem sběratelů. V domě lze tato rozhodnutí vnímat jako souvislé dějiny zálib.

Dům přitom prošel promyšlenými úpravami. V letech 1930–31 Auguste Perret přestavoval bývalé provozní prostory na galerie, zaváděl horní osvětlení a zasazoval železobeton do starší architektury. Zdánlivě domácí muzeum bylo samo stavebním projektem. Vzpomeňte si na to, až vám některý pokoj bude připadat důvěrný: takový dojem může být výsledkem práce se světlem a trasami stejně jako toho, že zde kdysi žila rodina.

Na svatební hostinu přichází jablko

Hostina bohů Jana van Bijlerta shromažďuje nesmrtelné na svatbě Thetidy a Pélea. Uprostřed sedí Apollón rozpoznatelný podle lyry, zatímco ležící Bakchus si vymačkává hrozny do úst a satyr tančí. Vpravo přináší Svár zlaté jablko. Oslava už v sobě nese budoucí hádku. Než určíte všechny hosty, sledujte rozdíl mezi usazenou společností a těly v pohybu před stolem.

Levou část plátna někdo odřízl. Zůstal Junonin páv jako stopa po chybějící postavě. Dochovaná kompozice tak vyžaduje rozlišovat, co skutečně vidíte a co musíte domýšlet. Bijlert se v Římě setkal s Caravaggiovým uměním, tento pozdější obraz však muzeum vysvětluje příklonem k jasnější kresbě a dennímu světlu. Nepokojné popředí a spořádaný stůl činí tuto proměnu zajímavější než pouhá stylová nálepka.

Dopoledne postupujte Muzeem krásných umění pomalu, odpočiňte si u oběda a Magninovu muzeu pak věnujte samostatnou hodinu či víc. Po paláci si jeho menší místnosti zaslouží čerstvou pozornost. Než stanovíte pořadí, ověřte provoz obou institucí; na závěr zvolte krátkou procházku místo třetí uspěchané sbírky. Záhyb pláště, vlna narážející do skály a jablko na stole vám k přemýšlení nad večeří postačí.