Muzea a umění v Pau: Degas, Morisotová a Ingres za jeden den

Bavlna proklouzává muži mezi prsty, jiný čte noviny. V Degasově Bavlnářské kanceláři v New Orleans nic neohlašuje katastrofu. Muži jsou oblečeni, podnik má nábytek, den zdánlivě pokračuje. Přesto rodinná firma zachycená zde podala návrh na bankrot roku 1873, v roce vzniku malby. Je to neklidné první setkání pro den s uměním v Pau, městě vzdáleném od amerického přístavu, kde Degas našel námět u vlastních příbuzných.

Trasa spojuje Muzeum krásných umění na rue Mathieu-Lalanne se zámkem Pau. Mezi obchodní místností namalovanou Degasem a královskou příhodou od Ingrese se zastavte u šijící ženy Berthe Morisotové. Ruce přecházejí od oceňování komodity k sešívání látky. V královském výjevu gesto vykonává hold. Spojení je dost malé, aby zůstalo v paměti při chůzi, a užitečnější než pokus zapamatovat si několik století francouzského malířství.

Degas: rodinný podnik v bílém vlákně

Michel Musson, sedící v popředí Bavlnářské kanceláře v New Orleans, zkoumá vzorek. Degasův strýc zastupoval jižanské plantážníky; malířovi bratři René a Achille kupovali bavlnu pro francouzské obchodníky. René čte noviny, Achille se opírá o okenní rám. Pokoj je tedy pracovištěm i širším rodinným portrétem. Degas přijel koncem roku 1872 a u amerických příbuzných strávil několik měsíců. Důvěrná návštěva jej přivedla k mezinárodnímu obchodu.

Bílá hromada na stole spojuje rozptýlené postavy. Sledujte ji napříč plátnem, jak obchod postupuje od prohmatání bavlny k rozhovoru a papírování. Obleky a noviny podporují dojem civilizované rutiny. Bavlna už byla oddělena od lidí, kteří ji vypěstovali a sklidili. Na tomto oddělení záleží. Odvětví záviselo na zotročené práci a po občanské válce pokračovalo vykořisťování podílným pachtovnictvím. Kancelář činí vlastní část systému spořádanou.

Přidává se další finanční ironie. Degas doufal, že obraz koupí manchesterský textilní výrobce, prodej však nevyšel. Pau jej získalo roku 1878 za 2 000 franků s využitím prostředků z odkazu Émila Noulibose. V děkovném dopise kurátorovi Charlesi Le Cœurovi Degas přiznal, že výběr muzeem je pro něj novou zkušeností. Obraz, který nenašel zamýšleného průmyslového kupce, se stal první jeho malbou zakoupenou pro veřejnou sbírku.

Založení Muzea krásných umění v Pau spadá teprve do roku 1864. Dnešní budova ve stylu art deco pochází z roku 1931, nákup tedy patří starší kapitole než architektura kolem sbírky. Rozhodnutí padlo ještě za Degasovy práce, bez záruky, že kvůli němu budoucí návštěvníci přejdou město. I proto nemá smysl vnímat regionální muzeum jako pohodlné shromáždění jmen už schválených jinde. Někdy rozhodnutí předběhlo shodu.

Morisotová: šití není dovolená

Skloněná hlava Pasie by mohla patřit letnímu snění, ruce však mají úkol. V Pasie šijící v zahradě v Bougivalu maluje Berthe Morisotová členku domácího personálu venku na lavičce u košíku. Ze zeleně za ní vystupují bílé růže. Zahrada nabízí krásu a světlo, nezprostila však modelku práce. Po obchodnících s bavlnou vytváří látka v dalších rukou nenápadné spojení veřejného obchodu a domácí práce.

Morisotová s manželem Eugènem Manetem pronajímala dům v Bougivalu v letech 1881–1884; obraz pochází z prvního z nich. Pasie se v její tvorbě objevovala opakovaně. Tvář zde dostává jinou jemnost než volně malované rostliny a oděv. V rozích zůstává vidět holé plátno. Místo stejnoměrného zaplnění povrchu dovoluje Morisotová pozornosti sbíhat se a rozptylovat. Zdánlivě nedokončené okraje činí modelčino soustředění přesvědčivějším.

Zvlášť sledujte hranici rukávu s okolím. Muzejní návštěva nás často cvičí rychle určit předměty a jít dál. Morisotová tento návyk činí méně uspokojivým: potěšení spočívá ve sledování malovaných stop, které se skoro stanou pevnou věcí a pak znovu povolí. Námět není anonymní dekorací ani příležitostí k velkému mravnímu ponaučení. Pasie má jméno, zaměstnání a postoj stahující ji z našeho zkoumání. Do Pau obraz dorazil roku 1907 darem malířčina zetě Ernesta Rouarta.

Ingres: král uctěný prostřednictvím nepřítomné ruky

Na zámku drží jiný pár rukou meč. Ingresův Don Pedro z Toleda líbající meč Jindřicha IV. vypráví příhodu španělského vyslance potkávajícího páže se zbraní francouzského krále. Vyslanec před ní kleká na znamení úcty. Panovník před ním nemusí stát: jeho pověst nese meč. Malé plátno z roku 1819, dar pro Ingresova přítele Jeana Alauxe, mění diplomacii ve chvíli téměř soukromé oddanosti.

Příhodu berte jako příběh z legendy Jindřicha IV., nikoli očitou zprávu. Ingres se k námětu několikrát vracel; nejstarší verze vystavená roku 1814 je ztracená. Obraz v Pau uchovává ranou podobu jeho zájmu o historickou anekdotu. Přitažlivost spočívá i v měřítku. Politická prestiž obvykle vyjadřovaná obrovskými portréty a bitvami se soustřeďuje do setkání ohnutého těla s předmětem. Králova autorita jako by přes meč přecházela na muže, který jej nese.

Jindřich IV. se na tomto zámku narodil roku 1553, velká část prostředí známého pozdějším návštěvníkům však vznikla mnohem později. Ludvík Filip zahájil roku 1838 rozsáhlou obnovu, která rekonstruovala renesanční interiéry pro dvůr 19. století. Chtěl posílit vztah k bourbonskému předkovi. Před odchodem do exilu roku 1848 se sám návštěvy nedočkal. Nenaplněný záměr dává paláci další lidský rozměr: panovník připravil dynastický návrat domů, který jeho vlastní vláda nepřežila.

Promenáda uchovaná městu

Zámecké pozemky mají příběh s jinými protagonisty. Když byly části královského majetku za revoluce nabídnuty k prodeji, občané založili společnost, aby je koupili a zachovali jako veřejnou promenádu. V roce 1815 nabídli pozemky Ludvíku XVIII. s podmínkou, že se tu místní dál mohou procházet. Park proto patří do trasy i kvůli něčemu jinému než čerstvému vzduchu. Jeho přežití zaznamenává také organizovaný projev městské náklonnosti.

Den sestavte podle podmínek zámecké návštěvy a pak dejte Degasovi a Morisotové klidný čas v Muzeu krásných umění. Před cestou kromě otevírací doby potvrďte přístupnost požadovaných maleb v daný den. Potom se vydejte po boulevard des Pyrénées od zámecké strany k Palais Beaumont. Poslední procházce neurčujte cílový počet pamětihodností. Po tolika malovaných rukou něco vykonávajících má zvláštní půvab už nemuset nic provádět.