Kde vidět obrazy Sofonisby Anguissoly: autoportréty a španělský dvůr

Nápis obíhá tvář mladé ženy a medailon v jejích rukou. Uvádí jméno Sofonisby Anguissoly a sděluje, že podobiznu namalovala sama podle zrcadla v Cremoně. Tento miniaturní autoportrét v bostonském Muzeu výtvarných umění měří na výšku pouhých 8,3 centimetru. Na tak malém předmětu zaznívá mimořádně rozhodné přihlášení k autorství. Prohlédněte si ho před portréty, které později obíhaly pod mužskými jmény.

Malířské vzdělání získávala Anguissola v Cremoně se svými sestrami jako součást výchovy ve šlechtické rodině. Otec pomáhal rozesílat její autoportréty možným mecenášům. Díky nim se dalo nadání předložit i na dálku: tvář dorazila tam, kam její autorka dosud nevkročila. V Bostonu, Neapoli a Madridu můžeme sledovat cestu pečlivě se představující mladé ženy k malířce, jíž byla svěřena podoba španělské královské rodiny.

Boston: jméno v dlani

Propletená písmena medailonu na Autoportrétu čte bostonské MFA jako Amilcare, jméno malířčina otce. Mohou vyjadřovat uznání jeho podpory. Okolní latinský nápis přitom trvá na tom, že obraz vytvořila vlastní rukou. Rodinná pomoc a osobní výkon stojí vedle sebe. Jedno nemusí popírat druhé.

Zkuste si miniaturu v představách nezvětšovat na rozměr velkého veřejného portrétu. Její drobnost předpokládá jiné setkání, blízké a soustředěné. Malířčin pohled se setká s vaším, značnou část obrázku však zabírá předmět vysvětlující, kdo vlastně je. Podobizna tak zároveň předkládá doklad o své autorce.

Podstatně větší nárok na společenské postavení vyslovuje Johana Rakouská s mladou dívkou v Muzeu Isabelly Stewart Gardnerové. Johana klade ruku na rameno dítěte, pravděpodobně mladé šlechtičny svěřené do její péče. Portrét byl objednán pro papeže Pia IV. v roce 1561. Gardnerová jej koupila roku 1897 jako Tiziana přes pochybnosti svého poradce Bernarda Berensona. Dnes ho muzeum vede pod jménem Anguissoly. Působivá přítomnost jedné ženy přetrvala, zatímco se měnila totožnost ženy, která ji namalovala.

Neapol: představení u kláves

Hudební nástroj zastupuje popsaný medailon na Autoportrétu u spinetu v Capodimonte. Anguissola se ukazuje při hře, bez malířského náčiní. Portrét předvádí jednu dovednost a sám dokládá druhou. Hudební vzdělání patřilo ke kultivovanému životu, který se od její společenské vrstvy očekával; namalovaná podoba z něj činí součást profesního představení.

Kardinál Fulvio Orsini vlastnil obraz ve sbírce, která roku 1600 přešla na Farnese. S farneským dědictvím se potom dostal k neapolským Bourbonům. Na tento sled majitelů je dobré pomyslet, když skromná postava u kláves působí zcela soukromě. Podobné obrazy putovaly mezi mocnými sběrateli. Tiché vystupování se jim dobře představovalo: vypovídalo o vzdělání a řádném chování, aniž by namalovaná žena vypadala, že se dožaduje pozornosti.

Madrid: básník převlečený za apoštola

Vědecký přístroj na obraze Giovanni Battista Caselli, básník z Cremony, dnes v Pradu, kdosi přemaloval na krucifix. Pohodlný domácí oděv zakryl hrubým hnědým pláštěm. Do inventářů 17. století tak básník vstoupil už jako svatý Petr. Čištění v roce 2011 znovu odhalilo malou armilární sféru. K určení totožnosti portrétovaného přispěla slova na jeho knize.

Takový zásah zneklidňuje víc než běžná změna názvu. Majitel mohl upravit předměty kolem člověka tak, že jeho tvář začala patřit docela jinému druhu obrazu. Caselli stále vzhlíží od psaní a ukazuje na náboženskou malbu za sebou. Gesta zůstávají srozumitelná, nyní je však čteme jako počínání konkrétního básníka. Neobvyklé je, že staré inventáře zachovaly autorství Anguissoly, přestože její model přejmenovaly.

Madrid: královna drží menšího krále

Ke španělskému dvoru přišla Anguissola roku 1559 jako dvorní dáma Alžběty z Valois a dál malovala. Na Portrétu Alžběty z Valois v Pradu drží královna miniaturu Filipa II. Vladař je v manželčině podobizně přítomen v rozměru, který lze sevřít mezi prsty. Předmět působící soukromě zde plní veřejnou dynastickou úlohu.

Černý šat zde rozhodně neznamená odříkání přepychu. Různé povrchy sametu a světlé spodní rukávy člení tmavou siluetu, již přerušují šperky. Portrét býval připisován Sánchezi Coellovi. Prohlédněte si ruku s miniaturou a potom tvář nad ní. Vztah člověka k obrázku jiného člověka dává obřadnému postoji konkrétní náplň.

Také Portrét Filipa II. z Prada byl po určitou dobu veden pod jiným autorem: inventář Alcázaru z roku 1686 jej přisuzoval Juanu Pantojovi de la Cruz. Podíl Anguissoly bylo nutné znovu rozpoznat v prostředí dvora, kde několik malířů sdílelo vzory i konvence. Srovnejte uzavřené vystupování krále se složitěji pojatou celou postavou královny. Ani jeden portrét nenabízí neformální setkání, rozdíly v měřítku a gestech si však zaslouží víc než rychlé přečtení popisky.

Bostonská zastávka obsáhne dvě zcela různá měřítka portrétu: vlastní podobu do dlaně i královský dvojportrét. Madrid umožní porovnat dvorní obrazy s přetvořeným básníkem. Před cestou si potvrďte přístup k jednotlivým dílům a vezměte si s sebou jejich názvy. U Anguissoly je pozorné čtení popisky součástí pozorování, protože i sama popiska má své dějiny.