Kde vidět obrazy Moretta da Brescia: neklidný hrabě a oltáře daleko od domova

Kožešina, hedvábné polštáře a těžký závěs by měly zajistit pohodlí. Muž na Portrétu mladého muže, obvykle ztotožňovaného s Fortunatem Martinengem, v londýnské Národní galerii si však podpírá hlavu rukou, jako by na pohodlí vůbec nezáleželo. Nic dramatického se neděje. Moretto věnoval celý portrét rozdílu mezi vlastnictvím věcí a touhou po něčem jiném.

Alessandro Bonvicino, zvaný Moretto, pracoval převážně pro církevní objednavatele v okolí Brescie. Poměrně vzácné portréty nabízejí jiný přístup k malíři, jehož velké oltáře by mohly snadno ovládnout celou cestu. Londýn poskytuje dvě velmi různá setkání s jednotlivci, Benátky a Milán ukazují nový muzejní život obrazů původně určených společenstvím. Washington dovede cestu k tělu, které už se samo neudrží vzpřímeně.

Londýn: muž s nejistým jménem

Červený baret nad černým oděvem poutá pohled na Portrétu muže, snad Gerolama Avogadra, datovaném rokem 1526. Je to nejstarší dochovaný samostatný celopostavový portrét v životní velikosti namalovaný v Itálii. Model bývá označován za Gerolama II. Avogadra, inventář z osmnáctého století jej však spojoval s jinou rodinou. Dlouhé trvání obrazu nezaručilo stejně spolehlivé uchování jména.

Oděv mluví s větší jistotou. Plášť španělského střihu, nafialovělé rukávy a meč dávají muži promyšlenou veřejnou podobu. Červený baret byl brescijskou specialitou. Povaha zůstává pod pečlivou úpravou nepřístupná. Úkolem portrétu je zpřítomnit muže od hlavy k patě a nechat kolem jeho těla dost místa, aby se kus stěny proměnil v setkání.

Morettovy začátky byly méně okázalé. K jeho nejstarším doloženým dochovaným pracím patří varhanní křídla pro starou katedrálu v Brescii, zaplacená v listopadu 1516. Praktická kostelní zakázka tvoří zázemí tohoto pokusu o světskou přítomnost. Každý druh malby potřeboval jiný vztah k divákovi: člověku modlícímu se před obrazem, nebo člověku uznávajícímu postavení někoho dalšího.

Hraběti jeho majetek neodpoví

Sedící Fortunato Martinengo diváka přitahuje blíž a sám hledí jinam. Na stole má vedle rukavic mince a lampu ve tvaru chodidla. Řecký nápis na čapce vyjadřuje touhu, její předmět ale nepojmenovává. Ve výkladech se objevuje poznání, jiný člověk i zamýšlená pouť. Národní galerie připouští, že portrét mohl předcházet jeho cestě do Svaté země roku 1541.

Nejistotu si z návštěvy klidně odneste. Ruku podpírající hlavu snadno poznáme jako gesto únavy nebo přemýšlení; jediný soukromý výklad by obraz zúžil. Moretto nabízí očím mnoho povrchů k pomyslnému ohmatání a mezi ně usadí nepřístupného člověka. Oblečení lze prozkoumat snáz než mysl v něm. Kvůli rozdílu oproti stojícímu muži se vyplatí mezi oběma malbami ještě jednou přejít.

Benátky: obraz, který přivezl Canova

Ochranný plášť na Panně Marii Karmelské v benátské Gallerie dell’Accademia sdružuje věřící do chráněné skupiny. Původní účel je předmětem debat. Muzeum se přiklání k oltářnímu obrazu pro karmelitánské bratrstvo v Brescii, nikoli ke starší představě procesního praporce. Klečící lidé v soudobých šatech ukazují zbožnost jako činnost konkrétních domácností.

Pozdější cestu malby ovlivnil sochař Antonio Canova. Koupil ji v Římě mezi roky 1818 a 1821, po jeho smrti zamířila do Possagna a výměnou se roku 1827 dostala do Accademie. Nešlo tedy o prostý přesun ze sousedního kostela do městské sbírky. Mezi první věřící a muzejního návštěvníka vstoupilo sběratelství, dědictví a vyjednávání.

Plášť po této historii získává další význam. Uvnitř obrazu drží lidi pod společným krytem, vně byl obraz opakovaně odtrháván od prostředí, které mu dávalo smysl. Prohlédněte si vztah chráněné skupiny k otevřené krajině. Moretto zpřítomňuje útočiště, aniž okolní svět promění v neurčitou kulisu.

Milán: rám zůstal na místě

Polyptych Nanebevzetí Panny Marie, spojený s milánskou Pinacotecou di Brera, kdysi tvořilo šest částí ve dvou patrech. Vyjmuli je z řezaného rámu a odvezli do Milána, zatímco rám zůstal v kostele. Muzejní malba tak může být jen částí předmětu, jehož dřevořezba, architektura a malované postavy původně působily společně.

Brerou vlastněná Madona s dítětem ve slávě se svatými Jeronýmem, Františkem a Antonínem Poustevníkem opustila církevní stavbu jinou cestou. Vznikla kolem roku 1543 pro Santa Maria degli Angeli v Gardone Val Trompia a do Brery ji přivedly napoleonské rekvizice roku 1808. Stříbřité barvy a rozvážné uspořádání připomínají shromáždění soustředěné k slavnostní pozornosti. Přesun změnil publikum, ale nevymazal pobídku k zastavení.

Washington: žal jako tělesná práce

Tři truchlící zápasí s mrtvým Kristovým tělem na Pietě v Národní galerii umění, vedené také pod názvem Kladení Krista do hrobu. Marie, Jan a Marie Magdaléna podpírají tělo, jehož bledost vystupuje proti jejich oděvům. Ruce mají náročný úkol. Námět se mění v bezprostřední otázku váhy, rovnováhy a doteku.

Pieta vznikla ve středověké zbožnosti, nejde o scénu popsanou evangelii. Moretto její citový smysl vyjadřuje bez přihlížejících uvnitř malby, kteří by nám napovídali reakci. Podzimní ověření z roku 2026 přiřadilo desce sál M-022. Začněte u podpírajících rukou a pak ustupujte, až uvidíte celou skupinu. Máte-li čas jen na jediného Moretta, věnujte tomuto přecházení mezi detailem a celkem několik minut. Dá víc než snaha odškrtnout seznam názvů.