Kde vidět obrazy Isaaka Levitana: Večerní zvonění, Vladimirka a poslední jezero

Po cestě nejde žádný zástup vězňů. Ve Vladimirce nechává Levitan trasu k sibiřskému vyhnanství téměř prázdnou a dějiny přenáší na krajinu. U široké cesty stojí drobná postava poutníka, menší pěšiny se do ní sbíhají. Malba Treťjakovské galerie neposkytuje příhodu, kterou zhlédneme a opustíme. Nabízí dálku, jejíž chůzi si máme představit. Rozhodnutí odstranit zřejmý děj znesnadňuje na cestu zapomenout.

Moskva: cesta, od níž malíř nemohl jen odejít

Plátno Levitan namaloval roku 1892 z dojmů shromážděných ve Vladimirské gubernii. V září musel sám opustit Moskvu při kampani vyhánějící židovské obyvatele. Přátelé mu zajistili povolení vrátit se v prosinci. Historie nejsou totožné, souběh však činí snadné čtení pouhé teskné krajiny nedostatečným. Po neúspěšném prodeji na výstavě ji roku 1894 věnoval Treťjakovské galerii. Do veřejné sbírky vstoupila rozhodnutím muže, jehož vlastní právo zůstat ve městě bylo napadeno.

Jiná trasa vede přes vodu ve Večerním zvonění, také v Treťjakovské galerii. Klášter čerpá z více setkání, včetně Savvino-Storoževského kláštera u Zvenigorodu a kláštera u Jurjevce na Volze. Obraz cestoval na chicagskou světovou výstavu roku 1893 pod názvem popisujícím klášter před svátečním dnem. Do Treťjakovské galerie vstoupil v roce 1918. Zdánlivě jediný zapamatovaný večer je sestaveným místem s mezinárodní výstavní historií, nikoli neměnným pohledem čekajícím za určitým říčním ohybem.

Přeplutí je důležitější než inventář architektury. Blízký a vzdálený břeh nenabízejí stejný prostor: na jednom stojíme, na druhém budovy sbírají zbývající světlo. Můžeme sledovat lodě bez vymýšlení příběhu pasažéra. Levitan dává dost známek lidského průchodu, abychom cítili oddělení. Název dodává zvuk, malba však musí pracovat tiše, vzdálenostmi a rozestupy.

Volha: návrat po nepovedené první návštěvě

Řeka jej nejprve zklamala. Na jaře 1887 se Volha ve studeném dešti a větru malovala obtížně. Vrátil se o rok později s malíři Alexejem Stěpanovem a Sofií Kuvšinnikovovou, usadil se v Pljosu a pracoval tam znovu roku 1889. Moskevské obrazy Po dešti. Pljos a Večer. Zlatý Pljos vyrostly z obnovené známosti. Setkání, které mohlo skončit špatným počasím, se změnilo v dlouhý pracovní vztah s místem.

Obě malby porovnejte jako odpovědi na tutéž otázku: kolik města dokáže světlo udržet pohromadě? Mokré střechy a řeka první odolávají snadnému rozdělení na užitečné sídlo a malebné okolí. Druhá hledí z výšky a nechává vzdálený břeh měknout večerem. Ani jedna nepotřebuje dav, aby krajina byla obydlená. Stačí stavby a lodě. Počasí mění pocit blízkosti osídlení, i když zeměpis zůstává rozpoznatelný.

Znovu Moskva: přenesený kostel a čekající kůň

Kostel v obraze Nad věčným klidem nestál prostě tam, kam ho Levitan namaloval. Spojil dojmy z okolí Udomlji s dřevěným kostelem studovaným v Pljosu. Kuvšinnikovová vzpomínala, že při práci hrála Beethovena, zvláště smuteční pochod z Eroiky. Pavel Treťjakov koupil plátno před výstavou roku 1894. Malá stavba a hřbitov dávají rozlehlé vodě lidské měřítko, kterému nebe hrozí nedostatečností. Znalost sestavené scény činí její citový rozměr záměrnějším.

Klisna Dianka čeká před domem v Březnu. Levitan obraz namaloval na statku Gorka roku 1895, kde pobýval u Anny Turčaninovové po skončení vztahu s Kuvšinnikovovou. Žlutý dům patřil Turčaninovovým. Jas výjevu nemusí být prostou zprávou o malířově štěstí: čekající kůň, otevřené dveře a zbylý sníh samy skládají pozastavenou činnost. Jaro dostává konkrétní dvůr a zvíře místo oznámení abstraktní změnou ročního období.

V Jaru. Velké vodě nahradila pevnou zem dvora voda. Loď a vzdálené domy zaznamenávají lidské užívání zatopené krajiny bez ústřední postavy. Kozma Soldatěnkov malbu koupil v roce 1897; do Treťjakovské galerie se dostala roku 1925 při zrušení Rumjancevova muzea. Klid odrazů by neměl stromy odhmotnit. Kmeny stojí ve vodě, která dočasně posunula hranici země a řeky. Známé místo se stalo přístupným jiným způsobem.

Petrohrad: nedokončené jezero

Levitanova smrt v roce 1900 zanechala Jezero. Rusko nedokončené. Malba Ruského muzea se veřejnosti poprvé ukázala na posmrtné výstavě roku 1901. Krátce předtím se vrátil jako učitel na moskevskou školu, kde sám studoval u Savrasova a Polenova. Plátno patří k životu stále zaměstnanému prací a výukou, ne k poslednímu výroku úhledně připravenému pro potomky. Nehotovost mějte na paměti, než začnete každý mrak číst jako rozloučení.

Jezero spojuje několik studií místo reprodukce jediného přesného panoramatu. Levitan zvažoval název Rusko, bál se však jeho velkoleposti. Slunná voda a mraky nesou širší ambici bez uzavření do jediné zprávy. Můžete-li za Levitanem jen do jednoho města, Moskva nabízí z tohoto výběru plnější řadu. V obou muzeích ponechte odstup mezi temnějšími a světlými obrazy; před změnou, kterou žádáte od očí, se na pár minut posaďte.