Muzea a umění v Rueil-Malmaison: Napoleon, Josefína a obrazy venkovského sídla

Dva zlomené trámy pomohly proměnit Malmaison v římský dům. Architekti je místo výměny podepřeli dřevěnými sloupky převlečenými za štukové sloupy. Oprava se stala atriem. V Napoleonově a Josefínině venkovském útočišti skrývá antický vzhled levnou opravu nesnadné staré budovy.

Zámek Malmaison nejlépe zapadne do celého dne v Rueil s časem na zahradu a městský kostel Saint-Pierre-Saint-Paul. Josefína koupila panství roku 1799; po rozvodu zde zůstala až do smrti v roce 1814. Malby vytvořené pro dům odhalují, kam se majitelé chtěli zařadit v dějinách. Dva zvlášť vděčné příklady vymýšlejí shromáždění, která nikdy nemohla nastat, s velmi odlišnými výsledky.

Vláda uvnitř stanu

Percier a Fontaine původně navrhli starý dům nahradit novou klasicistní vilou. Bonaparte trval na rekonstrukci. Jejich vynalézavost přesahovala sloupy: posuvná zrcadla mohla otevřít vstupní halu do sousedních přijímacích místností. Zařízení mění čtení interiéru. Za vážným slovníkem antiky je dům navržený k rozšíření pro hosty, skrytí nepohodlné konstrukce a vytvoření dojmu dokonale uvolněných majitelů.

Podle muzejního historického výkladu byla poradní síň vybavena za deset dní a v letech 1801 a 1802 hostila 169 zasedání. Látkové stěny a podpůrné vojenské znaky dávaly vládnutí podobu tábora. V knihovně spojovalo skryté schodiště Bonapartův pracovní prostor se soukromými pokoji. Veřejná autorita a osobní pohodlí obývaly stejnou malou budovu. Místo hledání největší místnosti sledujte přechody mezi rozhovorem, prací a spánkem: vysvětlují měřítko domu.

Celé osvícenství pozváno současně

Lemonnierův Salon paní Geoffrinové v roce 1755 dává hostitelce nemožný seznam hostů. Obraz z roku 1812 pro Josefínu shromažďuje spisovatele, myslitele a umělce kolem četby Voltairova Sirotka čínského. Herec Lekain čte, Voltaire se účastní jako busta. Diderot, Montesquieu a další intelektuální osobnosti plní pokoj, který jako by obsahoval rozhovor celého století.

Název nabízí datum s jistotou očité zprávy. Lemonnier však otevřeně popsal záměr spojit přední osobnosti jedné epochy a shromáždění je smyšlené. Rozdíl se snadno mine, protože oděvy, tváře a nábytek jsou tak konkrétní. Malovaní posluchači se na židlích přitažených blízko naklánějí k sobě. Řečník jako by se zastavil k nádechu; podobným zdánlivě náhodným pohybům snadno věříme.

Čtěte výjev jako portrét kulturní ambice. Hostitelka obývá svět, jehož důležitost závisí na její schopnosti svolávat lidi. Josefíně mohla objednávka nabídnout vzor vlivu vykonávaného pohostinností a vkusem. Obraz vede k pozornosti vůči ženě umožňující rozhovor stejně jako k mužům, jejichž jména jej ovládají. Přeplněnost získává smysl: pokoj dělá práci, na kterou si obvykle činí nárok trůnní síň.

Mrtví generálové vstupují do básníkova nebe

Girodet vymyslel mnohem méně pravděpodobné přijetí v Apoteóze francouzských hrdinů padlých za vlast. Bonaparte ji objednal roku 1800. Francouzští generálové zabití během revolučních válek, včetně Desaixe a Klébera, přicházejí do nadpřirozeného světa, kde je vítá Ossian. Nad shromážděním Vítězství a galský kohout zahánějí rakouského orla. Národní soupeření pokračuje i za hrobem.

Ossian měl být starobylým bardem, jehož básně přeložil James Macpherson. Nárok na starobylost skrýval rozsáhlé novodobé vymýšlení, sny, mlha a hlasy mrtvých však evropským čtenářům poskytly silné imaginární území. Girodet se k vizím vracel v kresbách i malbách. Objednavatelova obliba Ossiana mu nabízela cestu od pevných, jasně ohraničených těl spojovaných s učitelem Davidem.

Obtížné rozplétání těl patří ke zkušenosti. Postavy jako by vystupovaly z dalších postav, světlo nepatří běžnému dni. Uniformovaní muži přecházejí do světa, který neumí obvyklým způsobem nést jejich tíhu. Kde Lemonnier činí smyšlené setkání společensky věrohodným, Girodet nechává výmysl podivným. Společně malby ukazují, kolik svobody představivosti se vešlo do výzdoby politikova venkovského domu.

Josefíniny růže bylo nutné přenášet

Zahrada přináší užitečnou opravu dalšího přitažlivého příběhu. Muzeum vysvětluje, že Josefína neměla růžovou zahradu v pozdějším specializovaném smyslu. Růže rostly v záhonech a nádobách; květináče se mohly na sezonu vynášet a květy zásobovaly také pokoje, účesy a šaty. Redoutého publikace pomohly vytvořit následnou legendu. Zahrada dnes zdánlivě neoddělitelná od jediného ženského jména byla také náročným provozem vytápění, přenášení, zalévání a nahrazování.

Procházka ať elegantním interiérům vrátí trochu fyzické námahy. Květina v pokoji byla ustřižena, donesena a naaranžována; zdánlivě nenucené setkání potřebuje služebnictvo, jídlo a údržbu. Malmaison je zajímavější, když se tyto činnosti smějí vrátit do obrazu. Pozemky nabízejí i dobrou přestávku mezi dvěma malovanými shromážděními: po tolika lidech stlačených do obdélníku je prostor bez publika zvlášť vítaný.

Rodinný nápis po císařství

Josefínina smrt vytvořila v Rueil okamžitý úřední problém. Napoleon abdikoval teprve před několika týdny a město váhalo, jak zaznamenat její totožnost. Plán dětí na pomník pak vyžadoval roky vyjednávání. Královské povolení určilo prosté věnování Eugèna a Hortensie matce. Trvalé uložení ostatků následovalo roku 1825. V Saint-Pierre-Saint-Paul patří rodinná vzpomínka a rozpaky změněného režimu do jednoho příběhu.

Začněte zámkem s čerstvou pozorností, park nechte na přestávku a kostel s městským centrem jako poslední zastávku. Před cestou ověřte otevírací dobu muzea, protože návštěvu venkovského sídla snadno pokazí příjezd při polední uzavírce. Na chůzi mezi oběma částmi Rueil si dopřejte dost času: vzdálenost pomůže složitým malovaným posmrtným životům doznít před tišší připomínkou matky.