Muzea a umění v Melbourne: Tiepolo, Waterhouse a australská malba v NGV

Tom Roberts zaplatil dvěma dívkám po šesti pencích, aby v prázdné střižně ovcí zvířily prach. Potřeboval, aby vzduch vypadal zabydleně. Jedna z nich, Susan Bourneová, poskytla také podobu mladému chlapci pomáhajícímu s dehtem ve Stříhání beranů. Obraz zdánlivě zachycující probíhající práci částečně závisel na malém představení uspořádaném po odchodu pracovníků.

Národní galerie státu Victoria dělá z Melbourne místo ke zkoumání toho, jak se podobné obrazy stávají veřejným majetkem. Některé evropské malby překročily svět téměř rovnou z prvních výstav. Australské mohly na získání do sbírky čekat mnohem déle. Počítejte se dvěma budovami instituce, NGV International na St Kilda Road a Ian Potter Centre: NGV Australia na Federation Square. Před cestou ověřte jednotlivá díla i dopady dočasných uzavírek sálů; sbírka patří městu, i když není současně vidět celý její obsah.

Prach, vlna a publikum z Collins Street

Roberts začal studie ke Stříhání beranů na Brocklesby Station poblíž Corowy. Hotový obraz vystavil v melbournském ateliéru v roce 1890. Venkovská scéna tedy měla od počátku městské publikum. Muži se sklánějí nad ovcemi a konstrukce střižny uspořádává práci do sledu příbuzných pohybů.

Podrobnosti brání tomu, aby se řád stal příliš abstraktním. Lahvičky oleje na brousky zachycují světlo, o stěnu se opírají nůžky. Každý předmět patří konkrétnímu úkonu, přesto je Roberts vybral a uspořádal. Placené víření prachu připomíná, že přesvědčivé pozorování a konstrukce mohou patřit do téhož obrazu. Pozorné dívání neznamená přijmout scénu jako neplánovaný okamžik.

NGV získala plátno z Feltonova odkazu v roce 1932, desítky let po dokončení. Alfred Felton zemřel roku 1904 a zanechal majetek, jehož výnos se dělil mezi dobročinnost a galerii. Jeho peníze pomáhaly kupovat australské obrazy i evropské umění. Střižna ovcí a benátská hostina mohly k melbournské veřejnosti dojít stejnou finanční cestou.

Rodinný pokrok zanechá hrob

McCubbinův Průkopník prochází třemi deskami a pro příběh osadnické rodiny si půjčuje formát oltáře. V první dvojice přichází do buše. Uprostřed dítě a dům naznačují založený život. Poslední scéna přináší hrob a vzdálené město. Obraz vznikl roku 1904, krátce po vzniku federace.

Konec je méně určitý, než zprvu vypadá. Nevíme, kdo zemřel, ani zda je muž u hrobu původním osadníkem, jeho synem nebo někým jiným. Čtení desek jako souvislého životopisu vyvolává otázky, které plátno neřeší. Vzdálenost postav od města činí z osobní ztráty součást širšího vyprávění o rozvoji.

Toto vyprávění má svůj úhel pohledu. Evropské osídlení podává jako sled práce, rodiny a oběti; životy původních obyvatel do rodinného příběhu nevstupují. Země je prostředím pokroku nově příchozích. Rozpoznat vynechání nevyžaduje vymýšlet uvnitř rámu jiný příběh, brání však tomu, aby triptych sloužil jako dostatečné dějiny zobrazeného místa.

Porovnejte první mýtinu s posledním průhledem mezi stromy. Budovy se objevují v dálce, zatímco popředí stále obsazuje jediná postava. McCubbin nechává veřejnou budoucnost a soukromou cenu existovat v různých měřítkách. Zacházení se světlem lze obdivovat a zároveň sledovat, koho tato verze národa zahrnuje a koho vynechává.

Kleopatra utrácí perlu, Melbourne kupuje hostinu

Kleopatra drží drahou odpověď na sázku v Tiepolově Kleopatřině hostině. V Pliniově vyprávění dokazuje, že na hostinu dokáže utratit víc než Marcus Antonius, když nechá vzácnou perlu rozpustit v octě a pak ji vypije. Berte to jako starověký příběh, který malíř zdědil, nikoli ověřenou zprávu o jídle.

Ve srovnání s okolní architekturou a oděvy je gesto malé. Tiepolo dává plýtvání publikum. Hostina se stává jevištěm, kde schopnost zničit hodnotu dokazuje možnost ji vlastnit. Podívejte se na vzdálenost Kleopatřiny ruky od přihlížejících za stolem. Anekdota tento společenský prostor potřebuje; bez svědků ztrácí sázka smysl.

Obraz koupili v Benátkách pro Augusta III. Saského roku 1744, později vstoupil do ruské císařské sbírky. V petrohradském Michajlovském zámku dokonce sloužil jako stropní obraz. Sovětské úřady jej prodaly v roce 1932 a do NGV vstoupil roku 1933 díky Feltonovu odkazu. Přesun do Melbourne patřil k mnohem širšímu přerozdělování sbírek, nebyl přímou cestou z Tiepolova ateliéru.

Restaurátorský průzkum přidává méně obřadní detail. Rentgen odhalil, že Tiepolo několikrát změnil psí ocas a nakonec jej schoval pod zvíře. I v této přehlídce ohromných výdajů potřeboval malý kousek anatomie nové promyšlení. Po perle najděte psa. Obraz se přiblíží, když jeho tvůrci dovolíme praktický problém.

Waterhouseovy sirény působí potíže na souši

Melbourne nepřijalo Odyssea a sirény jednomyslně. Obraz koupený roku 1891 po vystavení v londýnské Královské akademii vyvolal místní kritiku výkladu Homéra i obvinění, že správci galerie nesprávně nakládají s veřejnými penězi. Cesta sirén do Austrálie rozpoutala spor o to, co má veřejná sbírka kupovat.

Waterhouse jim dal ženské hlavy a ptačí těla s předlohou ve starořecké váze uchovávané Britským muzeem. Někteří kritici čekali obvyklejší svůdné ženy sedící na skále. Archeologie hybridní bytosti podporovala, nedokázala však zajistit oblibu u každého diváka. Tvorové se stahují kolem člunu a přivádějí pokušení přímo do pracovního prostoru námořníků.

Odysseus nařídil mužům, aby ho přivázali ke stěžni a sobě ucpali uši. Chce slyšet to, čemu oni musejí odolat. V tomto nerovném uspořádání je tělesná práce posádky nezbytná: hrdina prožívá píseň, zatímco ostatní udržují loď v pohybu. Sledujte vztah křídel a vesel. Obraz nám nemůže dát hudbu, a tak zviditelňuje tlak naslouchání natěsnanými těly.

Ovce odmítá odejít

Úzkost Augusta Schencka dorazila do Melbourne roku 1880 po vystavení na pařížském Salonu v roce 1878. Ovce stojí nad mrtvým jehnětem ve sněhu, obklopená vránami. Ptáci čekají. Výjev žádá, abychom ve zvířeti četli odhodlání a žal, a proměňuje krajinu ve střet osamělého jedince s organizovaným davem.

Postavte tuto ovci vedle zvířat v Robertsově Stříhání beranů. Tam se těla účastní systému práce a národní prosperity, zde se jedno tělo stává středem citového dramatu. Ani jeden obraz nepodává nezprostředkovanou zprávu o ovcích. Jejich rozdíl je dobrým důvodem udržet evropskou a australskou část návštěvy ve vzájemném rozhovoru.

Rozdělíte-li NGV do dvou dnů, dopřejte každé budově řádnou návštěvu místo vtěsnání druhé do poslední hodiny. S jediným dnem vyberte krátký seznam a nejprve ověřte příslušný přístup. Mezi oběma sbírkami si odpočiňte. Prach ve střižně a ticho kolem mrtvého jehněte vám zůstanou déle v paměti, pokud mezi ně vpustíte trochu obyčejného městského života.